Strach má jméno revenant

 

K roku 1337 se Václav Hájek z Libočan zmiňuje o upírovi, který se zjevoval nedaleko Kadaně ve vsi Blov. Známe i jméno a profesi dotyčného přízraku. Ten rok totiž zemřel pastýř jménem Myslata. Pohřbili jej u kostela, ale Myslata každou noc vstával a chodil po okolních vsích. Děsil lidi a mluvil s nimi jako za svého života. Později začal lidi připravovat i o život. V kronice se konkrétně píše, že nebožáky dávil. Každý, kdo přišel k jeho příbytku a zavolal jeho jméno, do osmi dní zemřel. Když Myslatovo řádění nebralo konce, sešli se sousedé z Blova i okolních vsí a radili se, co s netvorem. Po poradě nechali vykopat upírův hrob a pastýřovo tělo probodli dubovým kůlem. Když se tak stalo, on jako kdyby se jim vysmíval, pravil:

„Ó, to jste mi velmi uškodili, že jste mi dali ten kyj, abych se psům bránil.“ A hned té noci opět vstal a lidi strašil a dávil mnohem více než před tím.

Nebožákům pomohli až dva kati, kteří vykopaného nemrtvého položili na vůz, k němuž jej přivázali v pase provazem. Házel sebou jako živý. A když jej vezli, hrozně řval, ne jako vůl, ale jako to nejhroznější hovado.

Vola, jsem řvát neslyšel, jelikož jich velice ubylo, takže si tu podívanou nedovedu ani představit. Ale asi muselo jít o něco strašného. Pak ho položili na hranici a přivázali ke kůlům zatlučeným do země. Jeden z katů jej bodl naostřeným dubovým kůlem do boku. Krev z něj tekla jako z hovada, a když ho pálili, řval jako osel. Po upírově kremaci vše zlé ustalo.

V případě pastýře Myslaty máme písemně doložen jeden z nejstarších případů na našem území. Je otázkou, zda šlo o skutečného upíra. Způsob likvidace – dubový kůl a pohřeb žehem – by tomu nasvědčoval. Ale to, jak dávil, zabíjel lidi, spíše připomíná upírovu sestřenici moru, můru, která lidem sedala ve spánku na hruď a dusila je. Na druhou stranu je pravdou, že náš pohled na upíry je poněkud zkreslen románovým zpracováním osudů hraběte Drákuly. A propos, i o něm se Václav Hájek ve své kronice zmiňuje, tedy o skutečné historické postavě, ne o Stokerově přízraku. Příslušná kapitola v Hájkově kronice se jmenuje“Bitva mezi Turkem a Drákulí“.

On totiž není upír jako upír. V Japonsku by vám takový hemofil nabodával chodidlo zlatou jehlou (jako obrana se doporučuje snížená úroveň hygieny) v pravoslavném kostele se zase na vás klidně bude šklebit z okna a po večerech hodovat na mrtvolách.

 

Můra, vlkodlak a upír

Místo slova upír by bylo snad v Myslatově případě na místě užívat termín revenant, tedy ten, kdo se po své smrti vrací mezi živé. Do této kategorie spadají jak upíři, tak i další nemrtví. Třeba ten, jakého známe z Erbenovy Svatební košile. Báli se jich už naši slovanští předkové v raném středověku.

Podle jejich představ byla duše samostatnou součástí člověka, která mohla existovat i odděleně, a to nejen po smrti, ale i za živa. Nejvhodnějším okamžikem pro opuštění těla je čas spánku. Tato představa se také popmítala do víry v existenci můr, vlkodlaků a vampýrů, ale i jiných přízraků. Jak se dozvídáme ze studie Jana Máchala Bájesloví slovanské, jižní Slované věřili, že v každém člověku sídlí duch zvaný „vjedogonja“, který zná věci minulé i budoucí. Když člověk spí, duch z něho vychází, opatruje jeho majetek a chrání ho před útoky cizích vjedogondů. Jednotliví vjedogonji se spolu sváří a rvou. Ten člověk, jehož duch v boji zahyne, se už neprobudí. Kdyby nešlo o bájeslovnou představu starých Slovanů, měl bych pocit, že vám tu převypravuji nejnovější hollywoodský trhák.

V představě, že duše může během spánku opouštět tělo a brát na sebe rozličné podoby, koření i víra v můru. Jde asi o pěkně starou záležitost, protože ve všech slovanských jazycích se řekne stejně nebo podobně: móra, mora, zmora, mórawa, tmora, kikomora. V germánských jazycích zase mar, mare, mara, a řecky dokonce mora.

Můrou je muž nebo žena, živá osoba, z níž v noci vychází duše a tělo leží jako bez života. Můrou bývá člověk od narození. Stane se jí zejména sedmá dcera, není-li v této rodině syn. Poznáte ji na první pohled. Má husté černé obočí nad kořenem nosu srostlé, a ještě má ploché nohy. Za noci se můra plíží do lidských příbytků a dusí spící lidi. Může se proměnit ve stéblo slámy, bílý stín, obláček, kožený měch, bílou myš, kočku nebo hada. Na lidi napřed spustí libý spánek, a potom, když usnou, děsí je strašnými sny, dusí je a saje jim z prsou krev. Nejraději moří děti, ale nepohrdne ani zvířetem a dokáže uškodit i stromům.

Jak se ale můry zbavit? Přibytím na stěnu nebo přestřihnutím, čímž ji zabijete. Můžete ji také chytit a držet do rána, či jí slíbit nějaký dárek za to, že už nebude škodit. Výbornou ochranou je i pentagram nakreslený jedním tahem, zrcadlo vložené do kolébky, koště obrácené proutím vzhůru, zkřížené nože nebo vidličky.

Můra často nedá pokoj ani po smrti a stává se spíše upírem. Rusové věřili, že kikomory jsou malé ženské bytosti, které bydlí v domě za pecí. V noci šramotí, hvízdají, skučí a znepokojují spící lidi. Velmi rády předou, přičemž neustále poskakují na místě. Ženě, která odloží přeslici, aniž by se požehnala, zašmodrchají upředené vlákno. Kikomory jsou neviditelné a nestárnou. Pokud se někomu zjeví, zvěstuje to neštěstí.

Z podobného soudku, jako víra v můru je i víra ve vlkodlaky, která je vlastní snad všem evropským národům.

Jedna z nejstarších zmínek o proměňování člověka ve vlka pochází z ruského eposu Slovo o pluku Igorově. Stojí v něm, že kníže Vseslav v noci jako vlk běhával od Kyjeva do Tmutorakaně, a než nastalo kuropění, do Kyjeva se vracel.

Také Bojan, mladší syn bulharského cara Simeona (+927), se prý dokázal proměnit ve vlka.

Ve starosrbském zákoníku z roku 1262 se zase praví, že vlkodlaci způsobují zatmění slunce. V roce 1403 řádil vlkodlak na ostrově Pašmanu u Zadaru.

Obecně se věřilo, že vlkodlakem se stává člověk, kterýse rodí nohama napřed, nebo ten, kdo se narodí se zuby. Rodí se také stykem žen s upíry nebo s vlky. Vlkodlakem se také mohl stát člověk narozený za zvláštního postavení planet. I čarodej mohl člověka zaklík ve vlkodlaka. Zvláště rádi tak čarodějové činívali novomanželům jdoucím na svatbu.

Podle jedné verze člověk zakletý ve vlkodlaka běhá ve vlčí podobě po vsi, přichází domů, nikomu neškodí, jen se na lidi žalostně dívá.

Vlkodlak se také dovede kromě vlka proměnit v koně, krávu, psa, kočku nebo slůepici. To by mě pak zajímalo, jak se takový -dlak jmenuje.

Podle jiné verze v noci vlkodlaci napadají dobytek, sají mléko kravám, ovcím a kobylám, dusí koně a posílají mor na rohatý skot. Napadají také lidi, straší je, bijí a moří. Na Istriji se věřilo, že každá rodina má svého „vukodlaka“, který se snaží domu škodit, ale zároveň má i svého „krsnika“, který ji před vlkodlakem chrání a zápasí s ním.

Asi nejhorší formou vlkodlaka je umrlec, přes nějž přeběhne kohout, kočka nebo pes. Takový umrlec vychází v noci z hrobu a oulá se po světě. Zvláště číhá na mladé ženy. Když se některá opozdí na přástkách, vlkodlak ji vyprovází a svede. Navštěvuje také svou ženu, zejména mladou, a má s ní děti, které nemají kosti.

Umrlčím vlkodlakem jsme se pomalu dostali k upírům.

Ve sborníku Paisjevském ze 14. století nacházíme zmínku o tom, že pohané obětovali blesku i hromu, Slunci i Luně, Perunovi, Chursovi, Vilám i Mokoši, upírům i berenginám.

Podle tradice se upír stane z člověka, který byl za života čarodějem, člověkem vůbec zlým nebo sebevrahem. V upíra se také mohl proměnit nebožtík, když na něj padl nečistý stín nebo když jej přeskočil pes, kočka či jiné zvíře. Upírem se mohl stát člověk narozený se zuby, dvakrát odstavený nebo zemřelé nekřtěňátko. Upírova mrtvola v hrobě nehnije a zůstává červená. Upír svými nezetlelými ústy vysává z vlastních prsou masité části a ohlodává své tělo, zároveň odnímá nejbližším příbuzným životní sílu, takže chřadnou a umírají.

V noci vstávají upíři z hrobů, kolébají se na křížích a děsně vyjí. Berou na sebe rozmanité podoby, vysávají lidem krev a zbavují je znenáhla života. Nemohou-li pít lidskou krev, vrhají se na zvířata. Nejlépe se zbavíte upíra tak, že vykopete jeho mrtvolu a srdce mu probodnete kůlem z hlohu, osiky, klenu nebo lípy.

Ze středověkých pramenů se dozvídáme o víře v čarodějné bytosti, kmteré způsobují ubývání měsíce. Také dokázaly ovládat lidská srdce a řídit člověka podle své vůle. Věřilo se také, že čarodějnice sáloy lidem krev a jedly jejich maso. Bylo vydáno nařízení, aby čarodějnice, které se prokáže, že ujídala člověka, byla peněžně pokutována. Karel Veliký hrozil trestem smrti tomu, kdo by věřil podle pohanského zvyku, že by muž nebo žena čarodějnice pojídali lidi. Burchard Wormský obšírně líčí pověru žen, které se domnívají, že v noci za zavřenými dveřmi vycházejí ven a těkají po různých končinách a moří lidi, zdánlivě je usmrcujíce a jejich maso pojídajíce. Potom prý zase obživnou.

 

Upíři a archeologové

Většina písemných zpráv a představ o upírech pochází ze středověku a novověku. Archeologické doklady strachu z návratu nemrtvých nacházíme i ve starších obdobích. Odborníci soudí, že vzhledem k tomu, že upírovo tělo muselo být neporušené, vznikla víra v upíry až po přechodu k ukládání nespálených těl. Jak uvádí archeolog Michalů Lutovský, s protivampýrskými zásahy se setkáváme již na nejstarších slovanských pohřebištích.

Jako ochranné prostředky proti vampýrům jsou uváděny: poloha na břiše, skrčená poloha, zavalování a zatloukání kameny, ucpávání úst (kamením, železem, hlínou), probodnutí kůlůem, násilné porušování těl, pohřby samotných hlav, střílení šípů do hrobů, zažíhání ohňů na hrobech nebo v nich, svazování mrtvých. K formám protivampýrských zásahů doložitelných archeologicky pak přistupuje řada rostlinných i jiných prostředků, které známe z národopisu (třeba tolik oblíbený česnek).

Z archeologických výzkumů vyplývá, že k zásahům proti upírům docházelo ve dvou obdobích po jejich zdánlivé smrti.

Poprvé se mohl protivampýrský zásah uskutečnit ještě před zasypáním hrobu, jde o zásah odborníky nazývaný preventivní a šlo o jedince, u nichž se na základě nějakých indicií předpokládalo, že by se mohl stát revenantem. Druhé období následovalo až nějakou dobu pom pohřbu a mohla je inicipovat série „záhadných“ úmrtí v rodině.

 

„Ač jsou uvedená protivampýrská opatření učiněná v čase pohřbu nejčastější, setkáváme se v některých případech se zásahy na již částečně zetlelých tělech, tedy se zákroky vyžadujícími otevření hrobu. Do této skupiny patří kupříkladu vykroucení lebky, kdy bylo mrtvému téměř doslova zakrouceno krkem. Oddělená lebka pak byla uložena do klína či k nohám zemřelého. Existují i doklady o rozsekání či roztrhání těla, o vykloubení nebo utržení končetin. Utržené nohy či ruce byly pak buď vyjmuty z hrobu, nebo uloženy při poškozeném těle v neanatomické poloze, zná,me i případ, kdy utržená noha byla nebožtíkovy vražena do břicha. Tato z našeho pohledu děsivá opatření dokládají, že strach z upírů musel být obrovský, vždyť uzastínil i pietu a úctu, kterou Slované svým zesnulým tradičně prokazovali.“ (Michal Lutovský: Hroby předků. Praha 1996)

 

Ne vždy se dá výjimečná situace v hrobě vysvětlit pouze protivampýrským zásahem, vždy záleží na celkovém kontextu jak chronologickém tak i sociálním.

Někdy hroby a pozůstatky zemřelých mohou porušit zloději. Ani ostatní protivampýrské praktiky nemusejí být jednoznačné.

Ze slovanského prostředí je poloha zemřelého na břiše jasným indikátorem. Z laténského (tedy keltského) prostředí však známe pohřby dvojic na břiše coby symbol manželství. Tato poloha může také svědčit ompohřbu potubném, nedbalém či dokonce předčasném. V odborné literatuře se objevuje zmínka, že takovýmto způsobem byli v Římě pohřbíváni otroci, na jejichž zádech poté spočinula rakev s jejich pánem.

V polovině 50. let 20. století zkoumala archeoložka Zdeňka Krumphanzlová raně středové pohřebiště v Lahovicích. Z celkem 320 hrobů identifikovala protivampýrské zásahy na šesti nebo sedmi z nich. Kromě jiných praktik bylo nad hrobem č. 30/57 zachyceno nevelké ohniště o průměru 40 cm. Hrob byl pravděpodobně situován v pravidelné řadě hrobů přibližně ve středu pohřebiště. Hrob byl pečlivě upraven. Jak už víme, zažíhání ohňů nad hrobem může být pokládáno za protivampýrský prostředek. Zdeňka Krumphanzlová se však domnívá, že stejně takm mohlo jít o součát pohřebního ritu – upomínku na spalování mrtvých.

Jak ale vladtně takový hrob vampýra vypadá v záznamech archeologa?

 

„Během výzkumů na slovanském pohřebišti v Lahovicích u Prahy, datovaném přibližně do střední a na počátek mladší doby hradištní, bylo nalezeno několik pohřbů, které budily pozornost svou zvláštní úpravou.

Mezi ně náleží hrob č. 14/55 obsahující pohřeb dospělého muže starého asi 45 let vysokého vzrůstu, na znaku v normální orientaci hlavou k západu, jehož kotníky, kolena a i hlava byly pokryty těžkými kameny, nakladenými přímo na tělo. Větší kámen ležel též mezi stehny. Hrob měl částečné kamenné obložení a byl bez milodarů, pouze nedaleko levého kolene byla pohozena část zvířecí lebky...

V hrobě č. 16/58 ležel dospělý jedinec v poloze na znaku a v normální orientaci. Hrob měl částečné kamenné obložení nohou na úrovni dna a další kámen byl umístěn za hlavou. 110 cm nad chodidly byl tento pohřeb označen na původním povrchem skupinou několika opuk. Hrobová jáma byla druhotně otevřena od západu směrem k hlavě, která ležela na pravém spánku, obličejem vtisknutá do země. Krční a hrudní obratle byly násilně vykrouceny z normální polohy a žebrta zkumulována na levé straně do jednoho místa. Anatomický sled byl poněkud poškozen i u předloktí. Celá situace budila dojem druhotného zásahu do hrobu sice delší čas po pohřbu, ale ještě v době, kdy nebylo ukončeno tlení. Hrob byl bez milodarů.“ (Zdeňka Krumphanzlová: K otázce vympyrismu na slovanských pohřebištích. Památky archeologické 52, 2. Praha 1961)

 

Zvláště němečtí autoři rádi zdůrazňovali, že víra ve vampyrismus je záležitostí ryze slovanskou, což není tak zcela pravda. Podle odborníků je víra v upíry záležitostí hospodářskou a kolektivní. Kolektivní charakter vympyrismu tkví v tom, že se jedinec podezřelý jako škodlivý lišil buď fyzicky nebo duševně, živý nebo mrtvý od ostatních lidí. Hospodářský ráz této pověry je zdůrazněn tím, že upír vždy útočil na zdraví nebo práceschopnost člověka nebo na dobytek, tvořící základ jeho hospodaření.

Teorii kolektivního charakteru vampyrismu odpovídá i hrob č. 14/55 z Lahovic, zatížený kameny a jevící různé odchylky v pohřebním ritu (opačná severojižní orientace, sklad kostí, pokrčení nohou). Pozůstatky v tomto hrobě vykazovaly abnormální tělesné znaky – projevy různých chorob na kostře (zkřivená páteř, coxancylosa).

Polská vlkodlačí klasika zde

 

 

 

 

 

 

Kontakt