Přežitky starodávných obětních obřadů

Čeněk Zíbrt

 

Leckteré obyčeje vyhynuly nátlakem úřední moci. Přimísilať se někdy do nevinných obřadů a zábav lidových řádná špetka bujnosti, přidružily se tu k obřadům někdy nešvarné výstřelky a pohoršlivé výstupy rozjařené mysli. Často došlo k případům povážlivým. Abychom dále všeobecně jaksi nemluvili, povíme hned z kraje, že hlavně vlivem úřadů vyhynuly nedávno z lidových obyčejů českoslovanských tyto zábavy, jakési přežitky starodávných obětních obřadů:

  1. Stínání kohouta

  2. Mlácení kačera

  3. Stínání beránka (jarníka, skopce)

  4. Schazování kozla

  5. Trhání hlavy husím, na provaze zavěšeným.

Jmenované obřady hlučně bývaly slaveny po krajích českoslovanských. V první polovici tohoto století (myšleno století 19. pozn. AČ) ozývají se však již stesky proti nim, zejména od kněžstva, jež zakazovalo všelikou nemírnou bujnost při nich. Přicházely se tu i nešťastné případy. Např. roku 1842 zabil kdosi při tlučení kohouta pětiletého chlapce, nebo jiný sťal hlavu panně, která právě snímala ozdobu s berana, chystajíc jej na popravu. Není divu,že po takových to případech byly vydány přísné zákazy podobných zábav. Přispělo tu jistě i to, že obřady jmenované, poněkud surové a příčící se tudíž jemnocitné povaze lidu českoslovanského, pozbyly snadno mezi lidem přívrženců.

Stínání kohouta I

Stínání kohouta není toliko obyčej český, nýbrž obyčej, rozšířený po celé západní Evropě. Tím netvrdíme, že v obyčeji českém není význačných charakteristických zvláštností, ale v hlavní podstatě je to obyčej západoevropský.

V Anglii ode dávna bylo zvykem tlouci o masopustě cepem buď slepici nebo kohouta. Podobně ve Španělsku stínali hlavu kohoutovi, zahrabanému až po krk do země. Po všech krajích německých konalo se a místy posud koná slavné stínání kohoutra se starodávnými obřady. I v Čechách děla se poprava kohoutí při některých slavnostech, Naproti tomu je však s podivením,že Poláci a Rusové neznají obyčeje toho.

Obyčej rozmanitě bývá vykládán. Z toho,že bývá kohout stínán o slavnosti střelecké na letnice, při slavnostní střelbě ku ptáku a jnde pravidelně o letnicích děje se popsaný obřad , odvozuje se, že prý stínání kohouta je původní obět pohanská, přenesená na křesťanský svátek letnice. Živý pták, někde byl nahražen dřevěným ptákem, jenž pak se stal terčem při schůzkách střeleckých, o letnicích slavených. Jisto, že stínání kohouta i všecky příbuzné lidové zábavy jsou přežitek starodávných obřadův asi vážných, jak se všechno zdá obětních, jež časem jako všecky podobné obřady jiné sklesly v pohé obřady zábavné, v lidovou zábavu.

Podobně v krajích českoslovanských a v Lužici stínali kohouta slavnostně, se zvláštními rázovitými obřady. Dálo se to buď o svatbě neb o masopustě, někdy o velikonocích, nebo o pouti, na obžinky a někde o hodech čili posvícení. V pramenech z 18. století je popsáno stínání kohouta dosti obšírně.

Mládež obrátí šat na ruby a přestrojí se za vojáky. Vedou kohouta na dlouhých tkanicích, z nichž jedna púrovlečena zobákem, jiná přivázána na křídlo apod. Na „popravišti“ přečtou kohoutovi rozsudek a po všelikých žerech setne mu „kat“ kosou hlavu, ale honem utíká pryč, aby nebyl chycen od diváků jej pronásledujících.

Václav Krolmus popisuje, jak se dálo stínání kohouta o svatbě.

Ten den, na který ženich s nevěstou mají oddáni býti, před oddavkami hudci a svatebníci všichni při hudbě a zpěvu z domu nevěstina s kohoutem přistrojeným, jejž 7 družiček se 7 mládenci na náves vyvádí, někde jen před vrata pod lípu, kdež obyčej mívají v létě svačívati, jej vyvedou, místem i na dvoře neb na zahradě zůstanou, kdež mu přistrojený člověk, jemuž za nynějších dnů někde kat, jinde kněz říkají, u přítomnosti ženicha a nevěsty, starosvaty (družby, nejstaršího mládence) a 6 mládenců čili družeb jeho, starosvatbí (nejstarší družky) a 6 družiček neb družek její, též u přítomnosti pantatíků a panímatek a ostatních přátel svatebních do kola postavených, na kůlu v zemi zadělaném, po vykonané řeči, kterouž plampač nad ním držel, hlavu mečem mu jedním rázem setne, když se chybí, tedy do třetího rázu musí mu hlavu stíti, sice se kata chopějí, ke kali ho vezou a do vody hodí. Když kat kohoutu hlavu uťal, tedy kohouta sťatého za nohy chytí, staré a mladé přístojící žertovně krví pokropí, starosvatu neb hudebníkům ho podá, aby jej ku přátelskému hodokvasu svatebnímu uvařili aneb upekli, kdež ho někde svatebníci a jinde hudebníci sami požívají. Odtud teprv do chrámu Páně se ku kopulaci berou. Při některých svatbách, kteréž se vždy po tři dny slavívaly, teprv třetí den před polednem kohouta stínali.

V Borovanech v Budějovicku stínali šavlí kohoutovi hlavu o první svatbě v masopustě. Bývá oděn červenou čepičkou, někdy také kabátkem a nohavicemi. Před stínáním je souzen. Dva přestrojení „žalobci“ naň žalují. Po žalobě jej soudce odsuzuje. Kdosi převleče se za kata v červený oděv a vykoná nad zločincem popravu, když mu byla před tím hudba pochod smuteční zahrála. Hlavy se dostane žalobcům. Tělo se upeče a je dáni s jinými pokrmy svatebčanům.

Podobně prý se dálo v Chrudimsku, když byla o masopustě strojena svatba bohatá. Jen se divíme osamovené zprávě, že způsob popravy tu změněn. Místo stínání byla prý postavena kdesi na na návsi šibenička a po rozsudku pověsil tam kat kohouta provinilce.

Na Moravě stínala omladina žila dřevěnou šavlí kohouta po krk v hrnci zakrytého.

V Lanžhotě do nedávna ve čvrtek stínali kohouta. Kohout měl v horním zobáku prostrčený provázek, jehož konce byly uvázány o tyče. Dva mládenci ho vedli, tyče vzhůru držíce. Družba se zavázanými očima šelmza nimi a rozháněl se kosířem po kohoutovi. Když ho měl zastihnouti, mládenci mu jej usmykli vzhůru. Nemilosrdné mučení zvířete nyní zapověděno.

I na Slovensku „bití kohouta“ patřilo mezi svatební obyčeje. Podle zmínky Boženy Němcové byl kohout strčen do hrnce a družba měl jemu „sronit“ hlavu cepem. Když se to podařilo, upevnili hlavu na tyč a šli k nevěstě.

Kromě svatby také o masopustě bylo v krajinách českoslovanských stínání kohuta oblíbeno. Ve slezsku ještě na začátku století našeho hlučně je slavili. Po přečtení žertovného rozsudku byl kohout hrncem přikryt a cepem ubíjen. Kdo jej zabil, stal se „králem“. Kohout byl v hospodě upečen a co se tam vůbec snědlo, co se vypilo, šlo všecko na vrub šťastného vítěze.

Podobně v Čechách, kdo z jonáků zabil kohouta, prohlášen byl za krále a byla-li to panna některá, za královnu. Vláda jejich trvala až zase do budoucí slavnosti.

Na Slovensku také se přidružila k obyčejům masopustním kohoutí poprava. Než slavnostně byla vykonána, byl nad odsouzeným pronášen dlouhatánský rozsudek, kde bylo dokozaváno rozvláčně, čím se kdy provinil. 

Nejhlučněji byl kohout stínán o posvícení. Českých popisů zachováno tolik, že si určitě a podrobně můžeme představiti, jaké obřady bývaly při tom obvyklé. Tresť zní asi v tento rozum: V průvodu s hudbou donesl mládenec vyzdobeného kohouta na ohražené místo, zvláště upravené, a mládenec za mládencem se zavázanýma očima pokouší se cepem ubiti ubožáka přivázaného ke kolíku. I děvčata si troufají kohouta tlouci. Poprava končí tancem a radovánkami. 

   Na samý závěr rozpravy o kohoutích popravách zacitujme z obžaloby, která se pronášela na Kouřimsku a Rakovnicku: 

Ty jsi honil neustále slepice. Když je hospodyně do posady nebo kurníka uzavřela, lezl jsi za nimi do posady, ba i na kurník jsi se dobejval. Několik jsi jich ukrutníče, pošlapal a na smrť pomačkal. Při tom jsi je, nemilosrdníče dohlavy štípal, až se mnohé zbláznili a do blázince dostaly. Od toho štípaní mnohé zapálení mozlu dostaly a v bolestech umřely...

 

Kontakt