Velké otazníky a jejich tvůrce

Vzpomínka na velkého mága záhad

 

Ten, kdo veřejně vystupuje proti náboženským dogmatům, je kacíř. Pro katolickou církev byl kacířem

Martin Luther i Jan hus. Kdo veřejně vystupuje proti uznávaným vědeckým učením, je vlastně také

kacíř. V tomto ohledu byl kacířem Charles Darwin, Galileo Galile, ale je jím von Däniken a Ludvík

Souček, i když ovšem každý z nich je kacířem jiného druhu. Co udělá silná náboženská moc s kacířem?

Pokud neodvolá, upálí ho na hranici. Co udělá silná vědecká moc s kacířem? Mnoho s ním nesvede,

protože žádná vědecká moc není příliš silná. (Zdeněk Kukal, Jaroslav Malina: soumrak kouzelníků,

Praha 1987)

 

 

Naštěstí není tak silná, dodávám já. Ve slovech obou slovutných vědců Kukala a Maliny slyším trochu lítosti nad tím, že současná věda nemá pravomoc dřívější inkvizice. Na druhou stranu je ale pravda, že kdyby věda tuto pravomoc měla, snížila by se v českých zemích míra nezaměstnanosti, poněvadž lidí, kteří odmítají oficiální vědecký pohled na uspořádání světa je stále víc a víc., takže spousta nezaměstnaných vědců by se uživila v inkvizičních tribunálech soudících pavědce, no a pavědci by byli vesele upalováni. Z pohledu ekonoma sledujícího míru nezaměstnanosti by tedy tato činnost měla dvojnásobnou účinnost.

V knize, ze které jsem citoval úvodní slova, byla velice prezizně a možná že i poprvé postulována tzv. pseudověda. Ještě bychom snad mohli dodat, že ji vydalo nakladatelství Socialistické akademie věd a že jedním z recenzentů byl i RNDr. Jiří Grygar, což je jméno, které otevírá nejen dokořán okna vesmíru, ale najdeme jej i v souvislosti se spolkem Sisyfos. Název tohoto spolku je inspirován známou postavou antické mytologie – králem, který byl za své hříchy potrestán tak, že je nucen valit do strmého kopce veliký balvan, který se vždy před dosažením vrcholu skutálí zpátky. Imaginárním balvanem, který před sebou valí soudobí Sisyfové, je vše, co označili členové tohoto spolku za tzv. Pseudovědu.

Činnost spolku Sisyfos jsem přestal sledovat před drahnými lety. Nemám totiž rád aroganci, ať tu běžnou nebo vědeckou. Chápu, že lze ukázat prstem na velké množství šarlátů, telefonních vědem a pokoutních léčitelů a s nimi hodit do jednoho pytle i všechny ostatní, kteří se třeba snaží jen jinak přemýšlet. To je to samé jako kdybych hodil dojednoho pytle všechny právníky a soudce, kteří mají diplom z Plzně nebo všechny podvodné bakaláře a magistry. No trochu se nám i ta věda za ta léta zaplevelila. Jak mě léta naučila, to že má někdo vědecký titul, ještě neznamená, že lepší člověk. Kruhy podobné mafiánským existují i v akademické obci..

Jak ale naštěstí sami „Sisyfáci“ poznamenávají, přestože se snaží, není v jejich moci pseudovědu vymítit. Pro nás to znamená, že budeme uchráněni před hořící hranicí (alespoň prozatím). Proč se ale o tom všem zmiňuji? Je to kvůli člověku, který to všechno odstartoval (a mimochodem dokud byl ještě na živu Grygara vždycky setřel na první dobrou... a nejen jeho) , a bez nejž by možná nebyli ani pseudovědci, ani „Sisyfáci“. Je to člověk, kterému je s nevšední pozorností věnována valná část knihy Soumrak kouzelníků. Je to člověk, který je doslova a do písmene nejmohutnějším pilířem české záhadologie. Termín záhadologie je mi mnohem příjemnější než psedověda. Jazykovědec by mě asi nabídl vhodnější termín jako enigmatologie, ale víte co.....

Oním člověkem, který je solív očích akademiků, přesto že je čtyřicet let mrtvý je MUDr. Ludvík Souček.

 

V dávné minulosti lidstva nacházíme jisté pozoruhodné skutečnosti naznačující existenci ztracených civilizací, podivných a nám vzdálených. Znamená to tedy, že vývoj lidstva je delší a složitější než jsme se dosud domnívali, nebo došlo ke kontaktu s obyvateli jiných světů? Ludvík Souček vychází ve svém díle z vědeckých objevů nejrůznějších disciplín (astronomie, biologie, geologie, archeologie aj.). Učiněných zejména v posledních letech, seřazuje je osobitým systémem, přesvědčujícím čtenáře o existenci „bílých míst“ čili tušení stínu. Vysvětluje tzv. Indicie, ať už jsou to hmotné nálezy, nebo nepochopitelné znalosti dávných civilizací, v jejich hodnocení je však autor kritický a obezřelý, sám se věnuje i vyvracení mýtů a vysvětlování záhad, jež záhadami nejsou. Tím se příznivě odlišuje od spisů Dänikenových i Pauwelse a Bergiera.

 

Část úvodu k Součkově knize Tušení stínu asi nejvýstižněji charakterizuje proč byl Souček Součkem. Na rozdíl od ostatních autorů spekulativní literatury Součkovy úvahy nepůsobí násilně, čtenáři je předložena dokonalá konstrukce složenáz nejrůznějších faktů a indicií. Souček neříká: bylo to tak a ne jinak. Pokouší se „pouze“ sledovat obecně známé i méně známé věci z úhlu, který je odlišný od tohop, jímž stejné skutečnosti sleduje oficiální věda.

To je možná důvod, proč se Souček nesmazatelně zapsal do analů české záhadologie. Zeptáte-li se kohokoli, kdo se záhadám a tajemným věcem věnuje delší dobu, odpověď bude vždy stejná: Začal/a jsem četbou knih Ludvíka Součka... Souček je zkrátka fenomén, který se nedá ignorovat.

 

LUDVÍK SOUČEK se narodil 17. května 1926 v Praze. Po absolvování medicíny, obor zubní lékařství, narukoval do Československé lidové armády. V rámci korejského konfliktu se účastnil mise do této oblasti. Po kariéře vojenského lékaře nastupuje do funkce šéfredaktora armádního vysílání Československé televize. Z tohoto postu odchází v roce 1970 do invalidního důchodu. Dne 27. prosince 1978 umírá ve věku 52 let.

Jako spisovatel měl souček neuvěřitelný záběr od populárně naučných knížek pro mládež, přes odborné knihy o fotografování až ke sci-fi literatuře a záhadologii. Na českou (československou) scénu přivádí i jiného superzáhadologa. V roce 1969 totiž překládá archeoastronátický bestseller všech kontintů Vzpomínky na budoucnost Ericha von Dänikena. Součkovými nejznámnějšími a zřejmě nejoblíbeněšjšími knihami jsou Tušení stínu a Tušení souvislosti. Jedná se v podstatě o encyklopedie světových záhad a bílých míst v historii. Po Tušení stínu a Tušení souvislostí měl následovat i třetí díl zamýšlené trilogie Tušení světla. Rukopis se však záhadně ztratil. Více o tom v knize Tušení světla – Po stopách bludiček, která vyšla v roce 1992. Jak se mezi záhadology traduje, v Tušení světla měl Souček odhalit to, co v obou předchozích jenom nakousl. Ztracený rukopis je zkrátka jedním z otazníků, které jsou s osobností dr. Ludvíka Součka spojeny.

Sám jsem na záhadu ztraceného rukopisu také a docela náhodou narazil.

Když jsem pracoval v nakladatelství Ivo Železný – mimochodem dr. Železný jako jeden z prvních znovu vydával Součkovy sci-fi povídky a záhadologické eseje – seznámil jsem se se sekretářkou pana ředitele paní L. S., která měla kdysi přepisovat pro nakladatelství Albatros rukopis Tušení světla. Nerada na celou aféru vzpomínala a dokonce byla tehdy vyšetřována i policií. Osobně jeden tip na zloděje rukopisu mám, ale ten člověk je již mrtvý a tak si jeho identitu nechám pro sebe. Jen podotknu, že literárním zlodějem a vykradačem v každém případě byl, a tak by mě nepřekvapilo, kdyby rukopis ukradl.

 

Vždycky mě velmi mrzelo, že jsem Ludvíka Součka neměl možnost zažít na vlastní oči, že jsem se s ním nesetkal. V době, kdy zemřel, mi byly dva roky, a to jsem se o záhady věru příliš nezajímal. Jednou se mi však mé přání přeci jenom splnilo.

Celá příhoda se odehrála hned v počátcích časopisu Fantastická fakta, který se k odkazu Ludvíka Součka hrdě hlásil. Časopis ještě nebyl na stáncích, ale vrcholily horečné přípravy k vydání prvního čísla. S kolegy jsem často pracovali přes čas, takže není divu, že jsem se hned po příchodu domů svalil a téměř okamžitě usnul. Jedné takové noci jsem měl zvláštní sen. Byl podzim a já stál na tramvajové zastávce a bavil se s nějakým mohutným člověkem v dlouhém kabátě. Tím člověkem byl dr. Ludvík Souček. Tiskl mi pevně ruku a říkal, že je dobře, že připravujeme časopis o záhadách. Také se zmínil o tom, že nezemřel, ale že se musel stáhnout z veřejného života, a dnes že má takové poznatky, které by postavily celou matematicko-fyzikální fakultu na hlavu. Pak se rozloučil, nasedl do tramvaje a odjel.

Později jsem en konfrontoval s lidmi, kteří se s Ludvíkem Součkem znali osobně (např. I. M.) a zjistil jsem, že sen byl docela autentický: souhlasilo číslo tramvaje, kterou Souček jezdíval pravidelně domů, i velká ruka, kterou jsem mu mohl stisknout....

 

Kontakt